Meme pořádané AliPeli
Kniha: Magie mrtvých
Série a číslo dílu: Kate Daniels 1
Autorka: Ilona Andrews
Vydáno v překladu: 2011
Nakladatelství: FantomPrint
„Jaký druh ženy vítá Pána šelem slovy ‚načičiči‘…?“ zeptal
se.
„Výjimečný,“ zamumlala jsem odpověď, která se přímo
nabízela. Nakonec se mu budu muset podívat do očí. Lépe dříve než později.
Pán šelem měl silnou, hranatou bradu. Kořen úzkého nosu měl
pokřivený, jako by mu ho někdo více než jednou zlámal a nezahojilo se to tak,
jak mělo. Když vezmu v úvahu regenerační schopnosti kožoměnců, někdo ho
musel praštit do ksichtu perlíkem.
Naše pohledy se setkaly. V šedých očích mu zatančily zlaté
jiskřičky. Měla jsem nutkání sklonit hlavu a dívat se jinam.
Prohlížel si mě, jako bych byla zajímavá čerstvá svačinka.
„Jsem Pánem svobodných šelem,“ oznámil mi.
„To mi došlo.“ Možná čekal, že udělám pukrle.
Trochu se naklonil dopředu, očividně nade mnou přemýšlel,
protože si mě měřil, jako bych byla nějaký podivný brouk. „Proč by rytíř
Ochránce najal bezejmenného žoldáka na vyšetřování smrti Mystika?“
Obdařila jsem ho svým nejlepším tajuplným úsměvem.
Zašklebil se. „Na co jste přišla?“ zeptal se.
„Bohužel nejsem oprávněna vám to sdělit.“ Ne když mohl
podezřelý patřit ke Smečce.
Naklonil se dopředu ještě víc, nechal na svou tvář dopadnout
měsíční světlo. Díval se přímo, těžko se tomu odolávalo. Naše pohledy se do
sebe zaklesly a já zaskřípala zuby. Mluvili jsme spolu pět vteřin a on už na mě
zkoušel pohled alfy. Jestli začne cvakat zuby, budu muset začít utíkat. Nebo ho
seznámit se svým mečem.
„Řeknete mi, co víte. A to hned,“ nakázal.
„Nebo?“
Na to neodpověděl, tak jsem pokračovala. „Víte, tyhle druhy
výhružek obvykle mají nějaké ‚nebo‘. A nebo taky ‚a‘. Řekni mi to, a nechám tě
žít nebo něco takového.“
Oči mu zaplály zlatem. Jeho pohled byl teď nesnesitelný.
„Můžu tě donutit, abys žadonila, ať mi to můžeš říct,“
ucedil, tónem se jeho hlas podobal hlubokému vrčení. Po páteři mi
v ledových botách přeběhl mráz.
Stiskla jsem jílec Zabíječe, až to bolelo. Ty zlaté oči se
mi propalovaly až do duše. „To bych neřekla,“ slyšela jsem vlastní hlas,
„přijde mi, že jsi trochu z formy. Kdy ses naposled musel osobně starat o
vlastní špinavou práci?“
V pravé ruce mu zacukalo. Pod napnutou kůží mu vzkypěly
svaly a z pórů vyrazila srst, aby obalila paži. Prsty mu zesílily a vyjely
z nich drápy. Ruka vyrazila nelidsky rychle. Uhnula jsem dozadu. Ovanula
mi tvář, ale nezanechala za sebou šrámy. Pramen vlasů oddělený od zbytku copu
mě zalechtal na tváři. Drápy zmizely.
„Myslím, že si ještě pořád pamatuju, jak na to,“ odtušil.
Z mých prstů přešla jiskra magické energie do jílce Zabíječe
a vsákla se do čepele, takže se hladký kov mléčně rozzářil. Ne že by to světlo
opravdu dělalo něco užitečného, ale vypadalo zatraceně efektně.
„Až si budeš chtít zatančit, řekni si,“ pobídla jsem ho.
Usmál se. Pomalu a lenivě. „Už se nesměješ, holčičko?“
Uměl udělat dojem, to se musí nechat. Protočila jsem šavli,
abych si rozcvičila zápěstí. Čepel opsala ve vzduchu úzkou zářící elipsu, pár
světélkujících kapek upadlo na špinavou podlahu. Jedna spadla vedle nohy Pána
šelem. Odtáhl se od ní. „Zajímalo by mě, jestli tě všechno to proměňování zpomalilo.“
„Máchni po mně tím svým žabikuchem a uvidíme.“
Kroužili jsme kolem sebe, naše chodidla zvedala obláčky
prachu z podlahy. Chtěla jsem s ním bojovat, už jen proto, abych
zjistila, jestli se mu dokážu ubránit.
Z pootevřených rtů mu vyšlo zavrčení. Odhadovala jsem
vzdálenost mezi námi. Švihla jsem po něm zbraní.
Poznámka:
Vím, že je to trochu porušení pravidel (nemáme odhalovat spoilery), ale
tohle je tak dokonalá scéna, že jsem se musela podělit :D A pokud jste
začali tuto knihu číst a stejně jako mě, vás to vůbec nebere a trpíte u
toho, tak vydržte, jakmile se objeví Pán šelem, je to fakt zábava :D
Žádné komentáře:
Okomentovat