pondělí 3. února 2014

Postavy, jak je (ne)známe - Paní Marchová

Meme je pořádáno mnou - více informací ZDE

Tento článek napsala Katulík, které moc děkuji za zapojení. :)






Žánr: Drama/Romantický/Rodinný

Rok vydání: 1994

Místo vydání: USA

Režie: Gillian Armstrong

Scénář: Robin Swicord

Podle románu: Louisa May Alcott

Obsah (podle ČSFD):

60. léta minulého století. Starosvětské městečko Concord v Massachusetts. Paní Marchová žije šťastně ve svém malém domku se čtyřmi dcerami, přestože rodinu po otcově odchodu do občanské války tíží chudoba. Nejde jen o to, udržet se nad vodou, důležité je zachovat si smysl pro humor i sebeúctu a doufat v lepší budoucnost. Dcery paní Marchové však nejsou ledajaké. Nejstarší, krásná Meg, už potajmu myslí na vdávání, energická Jo touží po kariéře spisovatelky, tichá Beth utápí svou melancholii v hudbě a nejmenší Amy váhá mezi dětskými sny o bohatém ženichovi a malířskou paletou. Náhoda nakonec zamíchá karty osudu docela jinak než by Jo dokázala vymyslet v nejdivočejším ze svých literárních pokusů. Slunnou pohodu svébytného dívčího světa střídají temné okamžiky zoufalství, kdy rodinu nečekaně zasáhne nemoc. Dívky vyrůstají z dětských střevíčků, musejí vybojovat nelehký zápas s pokušeními velkého světa i s osudovými citovými vzněty, jež je staví před volbu, jak bude vypadat jejich příští život. I když každá ze sester zvolí jinou cestu, kouzlo poklidného domu uprostřed rozkvetlé zahrady je navždy připoutalo k sobě.

Popis filmu:

Tento film mi doporučila jedna kamarádka, která má se mnou společného hodně věcí, a jednou z nich je láska ke knihám typu Jane Austen. Už jen to, že jsou v chudé rodině čtyři dívky, tomu docela napovídá. A stejně jako u Jane Austen (ať už Pýcha a předsudek, či Rozum a cit) jsou starší dvě sestry velice soudržné, ale drží i s ostatními dvěma.

Každá z nich je ale úplně jiná, každá má jiné nároky a přání. Jak už to bývá, nejstarší Meg je nejrozumnější, milá, klidná, dbající přesně na pravidla a společenská očekávání. Její mladší sestra Josephine je podle dnešních měřítek pěkně střelená, neustále ve všem hledá nějakou švandu, má bujnou fantasii. Ještě mladší Beth je trochu odměřená, samotářská, talentovaná a vděčná za všechno, co má a co dostane. Nejmenší Amy má z nich největší nároky. Už odmalinka ví, že se neprovdá za chudáka. Ale je zároveň takovým domácím „otloukánkem“.

Můj názor:

Nejvíce mě však oslovila jejich matka, kterou si zahrála Susan Sarandon (Smím prosit, Čarodějnice z Eastwicku). Tento film sice není o ní, ale kdybych byla jednou taková matka, tak bych na sebe byla pyšná. Je oporou ve všem svým dcerám. Ví, jak pomoci od horečky, jak se chovat při konfliktech svých dcer. Je velice starostlivá, pečlivá. Nikoho neodmítne. Klidná a usměvavá. Působí dojmem, že vždycky ví, co má dělat. Nechává své dcery růst a hledat jejich vlastní cestu. A přitom jim vždycky stojí po boku. A ještě v sobě má jednu věc. Takové to „malé dítě“, které by měl mít v sobě každý. Umí se totiž radovat z maličkosti. A taky se občas zachovat i rozverně.

Jediné, co bych filmu vytkla, je obsazení již vyrostlé Amy. Malou Amy hraje Kirsten Dust, starší Samantha Mathis, která se do jejich malého rodinného kroužku nehodí, nepasují k sobě jako sestry.


Oblíbená scénka:

Nejkrásnější scéna, která tam je, je hned na začátku, když přijde domů, děvčata se kolem ní seběhnou a čtou si dopis od otce. V té scéně je něco neuvěřitelně láskyplného a intimního. Je tam radost z toho, že jsou spolu, smutek z nepřítomnosti otce, očekávání, naděje, rodinná soudržnost, důvěra mezi členy rodiny. Něco takového se už v rodinách nevidí.

Doporučení:

Celkový dojem je však skvělý. Celý film je takový poklidný, i když tam nechybí ani „akčnější“ scény, jako záchrana Amy, která se propadla do ledového jezera, zlomení kotníku na plese, či nemoc Beth. Navíc mám z filmu pocit, jakoby jejich útrapy a těžkosti někdo skutečně zažil. Jakoby to byla skutečná rodina s radostmi i starostmi. A nejlepší na filmu je, že si na jeho konci uvědomíte, že už jste viděly spoustu filmů, po kterých jste si řekly, že byste je raději neviděly, ale u tohohle si to neřeknete. Nebo alespoň já si to neřekla.

Žádné komentáře:

Okomentovat